ŠKOLAČKA Z DÁVNÝCH LET.

Tu naši školu vesnickou já v dumách opět vidím dnes,

ten skromný domek s révovím, jenž okny zíral na náves,

ty rozviklané lavice, a jarní vítr okny třás’,

když vetchý, starý učitel s rákoskou chodil kolem nás.

A minula už řada let... řada let... ach řada let,

já na tu školu vesnickou jsem zapomenout nedoved’,

zřím dosud malou školačku, jež jíkavě čte z čítánky

a přes hubená ramínka jí splývají dva copánky.

Čte zajíkavě. Do jizby se rozlil měkký slunce svit,

já od té její postavy nemohu oči odvrátit,

čte, dále čte, a nesměle chvílemi na mne pohlédne,

a z prosté věže kostelní už odzvonili poledne.

My vstali všickni k modlitbě. A jak se nahlas modlíme,

hlas její dětský, stříbrný tak jasně zvoní v duši mé,

už postili nás ze školy, jdu za ní, za ní nesměle,

a na slunci se blýskají zas kalužiny veselé.

Jak rychle běží přede mnou! A botky v blátě čvachtají,

a paprsky, ach, paprsky nás plným proudem líbají,

jsme sami, sami v úvoze, já zmírnil krok, jdu pomalu,

a dýchám vlhko z polí kol a z měkkých trav a močálu.

A ona se mi ztratila, ztratila se mi v polích těch,

kde žijí lidé šťastnější, však myslím na ni v města zdech,

a mně se po ní zastesklo, a v duši zvláštní touhu mám,

ji zlíbati, ji zlíbati... a já ji nikdy nezlíbám...