SKOLIE. (I. Jen pusťte již své včely)

Jen pusťte již své včely

ven z úlu, učiteli,

v ten zlatý boží svět,

vždyť vaše hlava šedá

klid sladký sama hledá,

jak motýl vonný květ.

Hle, paprsk v okna školy

guirlandou květů zpoly

vnik’, ozlatil vám tvář,

a za škamnami dětem

slet se zavátým květem

na velký slabikář...

Po návsi ovčák hude,

klid blaha v tváři rudé,

po boku jeho pes,

on v bělorouném stádu

rychtářskou vede vládu,

by nezbloudilo kdes.

Ach, slyšte jen, jak zvučí

zpěv šalmaje vždy prudčí

a kouzlem pruží plec,

a v duši měkce padá,

jak májový dešť v lada –

Ó pusťte děti přec!

Jen vizte, jak se tlačí,

že okno sotva stačí,

a marným je váš hlas,

jenž za škamny je volá. –

– Ó rozmarům jich zdolá

z nás málokterý as...!

Před školou višně stojí,

jí v koruně se rojí

sta zlatokřídlých včel.

Květ její dýše vůní,

zde mnohdy večer u ní

jste světa zapomněl.

Dnes nad lipovým stolem,

jenž višni vroubí kolem,

již trůní samovar.

Je prostřeno, čas kvapí,

v tu dobu jindy stápí

se ret váš v čaje žár.

Ach, bez něho v svém žití,

vím, nemoh’ by jste býti.

I nemýlím se snad,

že lahodnou tu šťávu

jste seznal z ruských mravů

na cestě v Petrohrad?

Květ, který s višně padá,

se v bílý rámek skládá

kol zákusek, jichž zjev

tak mile oko vábí,

tím nad vším v snětích slabý

konopky zvoní zpěv.

A v koflík čistý, bílý

dvě sněžné ručky pílí

čaj nalít, právěť čas.

Nuž pusťte juž své včely

ven z úlu, učiteli,

však slétnou se vám zas!

A odpočiňte sobě

po namahavé době

a spráhlý svlažte ret,

vždyť v šťávě, již vám slívá

ve koflík dcera snivá,

je svěžest, žár i vzlet...!