SKOLIE. (IV. Ten svatební závoj z muselínu tkaný)

Ten svatební závoj z muselínu tkaný

zobracely ručky tvé již na vše strany.

Den se zvolna stmívá, obzor s mlhou splývá

a tvé oko v dál se zamyšleno dívá.

Zamyšleno zří, jak svatba tvá se chystá...

Přijdeť v brzku ženich, jehož láska čistá

v mysle vroucím vznětu mořem vonných květů

zahrne tvůj ret a k svému stulí retu.

K svému stulí retu v srdce mocném tluku,

šňůrku perlí na šij, kytku vloží v ruku,

čílko slíbá, oči, zpěv mu na rty skočí

a vonničky proutek vetká do vrkočí.

Ó což nyvě potom, sladce, holubičko,

skráň k ramínku svěsíš, bílé sklopíš víčko,

jak v opojné znavě, rozmarně a smavě,

a zástěrky cípek chopíš upýpavě.

Ó což ňádra tvoje bouřlivě se zvlní

tužbami a city, jimiž po kraj plní

svůdná noci paní, hvězdu v tmavé skráni,

pohár snů tvých a jej lehce k rtům tvým sklání.

Ó ty šťastná budeš, moje bílá růže,

šťastnější než děcké srdce tvé chtít může,

vždyť jak v dráze mléčné hvězdy, bohu vděčné,

to tvé štěstí bude bez mezí a věčné!