SKON.

Proč jsi smutna, proč se nezasměješ,

Proč víc písně čilé nezapěješ?

„Ach, matičko, jak být smutna nemám,

Srdci svému marně pokoj hledám.“

Proč ti oko, dceruško má, hasne?

Proč se vráští čílko jindy jasné?

„Může, máti, květ být bez sluníčka?

Hoře ryje vrásky do čelíčka.“

Tvoje líčko, jednou růže svíží,

Nyní jako lilie vyhlíží!

„Jestli růži vláhy nepřispěly,

Lupénky schly, vadly, odumřely.

I můj život uhasíná, zvadne,

Srdce zhyne tuto, tam zas zmladne.

Nad Příbramí hora svatá stojí,

Poslední tam pouť mne nepokojí.

Víte, má matičko, ona brána,

Co vede k oltáři Matky Pána:

Až tam mě můj milý vyprovodil,

Zahlídl tu jinou, s ní se vodil;

Až tam mně můj milý věrnost choval,

Tam ji zrušil, víc mě nemiloval!“

Po den dcera stůně: druhý zmírá,

Třetí hrobu zem ji tlačí syrá.