SKON LÉTA.

Ve zlatých strunách chvějících se jemně,

kterými slunce spjalo šedou zem,

sestárlé Léto zpívá píseň temně

svou rukou bloudíc zlata pletivem.

A zpívá o ptácích, již v dálku létli,

o bílých květech sešlapaných v prach,

o rudém máku, jak mu líce kvetly,

o jitrech vonných, nočních tišinách, –

tak bolně zpívá, ruku v struny noří, –

však zlatých strun znenáhla ubývá,

kraj tmí se zvolna, západ rudě hoří,

zvon na věži se tklivě rozkývá –

a Léto marně rukou struny hledá,

zem celou s pláčem béře v náruč svou, –

ach, viďte, studí tak ta mlha šedá,

jak smrť když sáhne rukou ledovou!