Skon Mořenin.

Z hor, Mořeno, z hor!

už ledy slunéčko drtí,

zpět ptáčat je sbor:

hej, rychle připrav se k smrti!

A Mořenu chytli –

což v strakaté kytli

se divoška vrtí!

Však řádila dosť!

Tu jala matičce dítě,

ha nezvaný hosť!

Tu matku odvlekla lítě

i na faru došla:

a bodej si pošla! –

Jen, děvčata, hbitě!

A děvčátek dav

už sinou Mořenu nese:

nechť každý je zdráv

a čerstvý jako pták v lese!

Hle za vískou na lůž

ji hodily v kaluž:

jak hněvem se třese!

Hned pan otec zmlád,

zas klepot veselý v mlýně.

I poskočil rád,

kdo snům dřív oddal se líně!

I na faře jaro:

o nebohá faro!

kde tvá hospodyně!

A pod lipou ves

se celá při dudách točí:

hoj, rychtáři, dnes

vám prchlo rychtářství z očí...

Což Mořena v louži!

Ať laje či touží:

juž k vám nedoskočí!