Skon v zimě.

„Léto ochrání vás

sluncem svým a vůní,

zima, ta však zlá je –

mlžná, bez výslunní...

Mlhy dusit budou

chorou vaši plíci –

však jsme v rukou Božích –

kdož by mohl říci? – – –

Však – nu víte – tento – –

nečas co vše splodí

– spořádat své věci

nikdy neuškodí – – –“

Doktore, mé díky, –

jasno slovy těmi!

Před sebou zřím jámu,

trochu černé zemi –

Když v ni tělo kladou,

vítr jenom kvílí,

druh se nepomodlí,

nepobude chvíli.

Déšť jen roní slzy,

stromy holé kvílí, –

proč si člověk s letem

k hrobu nepopílí?

Bože, tebe však dnes

modlitbou svou žhoucí

prosím, vzývám, volám

duší svojí vroucí:

„Duše má ať sluncem

k Tobě má se k letu,

zpěv ji ptačí provoď,

nes ji vůně květu!

Květ tak po ní vzdychne,

rosa v ní se třese,

písní skřivánkovou

v nebes výš se nese.

V šeru mlžné zimy

sama smrt i bolí,

ptáci odletěli,

květ i zpěv zvad v poli...

Nechci zhasnout v mlhách,

rozplynout chci v jasu:

světlem byl můj život;

skon můj zaměň v krásu!“