Skorec.

To bylo v úžlabině Váhu,

kde voda přes úlomy hor

jak zběsilá si razí dráhu,

než ňadra utíží jí vor;

kde peří se a divně těká,

až jako z diamantů stéká

do bujně rozvětvených drv...

tam spatřil jsem tě ponejprv.

Tvé hrdlo zřel jsem sněhobílé

a krátkých křídel černý pýr,

když odpolední slunné chvíle

jak střela vnikl’s u vod vír;

to byl tvůj palác křišťálový,

vždy hynoucí a stále nový,

a vždy, když ven jsi vyletěl,

skvost perel na šíji ti tkvěl.

Věz, tenkrát, ptáku milozvučný,

v hor luzném kraji kol a kol,

kde pláč a zpěv jsou nerozlučny,

v ráz zjev tvůj jsem měl za symbol

těch, již zde v jařmu neustálém

v zdroj žití rozpěněný žalem

své duše pestrý noří sen,

až skvostem písní letí ven.

Buď zdráv! Až k slunci ať se vznáší

tvá duše nad pozemský luh

vzdor těm, jimž pochoutkou je dražší

než tvoje píseň tučný pstruh,

a proto hubí tě a ničí

jak u nás Vydry *) na poříčí,

kde viděl jsem tě naposled

pod křišťálový krýt se led.

To na hod vánoční se dělo,

když vodu ledný zdobil třpyt

a hejno sýkor přiletělo,

jež zatoužily perly pít;

mně tenkrát na Šumavské pouti

přál Bůh tvé srdce vyslechnouti,

a dojmů z Tater zlatý sled

v mé duši znova ožil hned.