SKORO VŠICHNI.

Den májový, kraj po dešti

zas umyt do barev a krásy.

Hoj, letí tvrdou silnicí

jak orli čtyři vraníci,

vůz – na hedvábí poduškách

Louis Patnáctý si hoví

a jemu šťastna po boku

madamme de Pompadour,

co v poklusu ořů a poskoku

jich pánů skvělý dvůr

hned za nimi, hned vedle nich.

Zní hovory, žerty a smích.

Král upjat, chladný, lhostejný,

ba nuda do očí mu psána:

Byl mrak. Co teď mu oblak let?

Kde strom a luh, co květ a květ!

Kam měkkou vlnou po jaři

dech vánku plyne jemu?

Co jeho poutej vděk a vkus,

stůj tam, kde velí on,

však pole, mez, háje – mdlo, nuda, hnus;

strom trčí, bez poklon,

jak tamo ovcí pastucha

vsi u stáda chám bez ducha – –

Zvon nedaleko: „Jdou, kam jdou –“

a hlas mu tone umlkavě.

Král na svah onam pohleděl.

Jak černý kříž by tam se tměl;

kol nízká zídka sesulá.

Stráň pustá, smutná, chudá,

z ní vlny rmenu s peluňkem

čpí hořce po dešti.

Král kočár tu staví jen posuňkem.

Co srdce do kleští

mu jímá z toho pohledu?

„Vicomte –“ Ten jede na zvědu.

Jen pohled. Koně obrátil,

zas u vladaře, klesle smeká.

Nuž ano, ano – s námahou

dí chvějně pravdu neblahou –

jest vesnický to hřbitůvek.

„Hrob zasypán?“ – „Bůh promiň;

dvé otevřených dosud jam – – “

Král bledne. Odtud! Zpět!

Vůz úprkem. Cestou jen nepolam,

veď otěž jistě! Klet,

kdo dnes ty vrance zapřahal!

Snad zradu zábav přísahal – –

Krásnou hlavu sklonila

markýza truchle, sní a mlčí.

Ké prvé slovo útěchy

dí králi s divu úspěchy,

by do večera přízně jas

tvář jemu zjasnil mračnou?

Buď ona jeho pod stráží,

kdo muž! Zlo mimo leť!

Co pohled-li jemu pak uráží,

on v oči jí zas hleď:

i v tmách, což není záře hvězd?

Však – dnes jen, proč nutkala na odjezd?

A jako dítě v tmách a snech,

blíž Ludvíku se k boku tulí,

co kočár pružných otřesů

zpět kvapí z léček úděsu,

jak moru by k nim supal dech

a vrahové se po nich suli.

Dnes nedojedou do Crecy,

kde cestou číhá rov.

Zapadá slunce už nad lesy.

Markýza hledá slov,

ač ji též dosud jímá děs:

Jde jindy, co není-li dnes.

Vůz volně. Chabne koní cval.

Vsak neklidní se její tíseň.

Z dum těžkých sobě šepotá:

„Ach, toho trudu života!

Kde kdo, my všichni umřeme – –“

Louis odsedl. Zle, přísně

ji měří hněvným pohledem,

že provinile v úleku

zrak ona klopí zas;

lže bázlivě z pravdy mu podřeku

jí lichot měkký hlas:

„Ach skoro, skoro všichni jen!

Hle, sire, ten západ nachu změn!“

Tlum oblak bílých blankytem,

co lilijí kde v modrých vodách;

jen k obzoru – tam hlouběji

nach obláčkových peřejí

dne tajícího pod zlatem

se táhlou klade vlnou.

Žhnou, planou, hoří ze zdola,

jak tryskala by krev,

ač do zlata slunce mrtvola

hor klesla u rakev;

až bledne, vadne do nebes

mdlá zlata i nachu směs.