Skřítek v nebezpečí.

Vstal, protřel si oči a kolem

zdivený obracel zrak.

Hle, lesem a plání a polem

všecko je změněno tak!

Důl i vrch bílým je stolem;

sníh, kam jen dosáhne zrak.

I neví, zda sen to, či bdění,

zda se mu zdálo to dřív,

že s haluze ptačí zní pění,

květ sprch’, jak vítr jí kýv’...

Teď v mlžný šer, v mrákotné snění

ční kostry jilmů a jiv.

Své pitvorné protáhnul údy

a cítil za nehty mráz.

Kol poprašek sněhu zřel všudy,

jím bílou má čapku i pás.

Kde šalmaje zněly a dudy,

jen vichrů štká příšerný hlas.

Kde nyní jest koberec vřesu,

jímž brusinek korál se plet?

Kde divizny nad lebkou tesů

se smějící zlatem svým květ?

I zívnul – v tom sebou trh’ v děsu,

pták černý sem podivný slet’.

To příšerný host sněžných plání,

oči – dvou uhlů to žár;

slyš, perutí stlumené vlání,

s těch padá strach, noc a zmar

a skřítek darmo se brání,

zří sklánět se blíž dvojí spár.

A běda, juž za ním tu druhý

a třetí a čtvrtý, jich roj

se vyřítil v sněhové luhy

jak mračno, stádo a voj

a v skřeku v šik sraženi tuhý

s ním začli urputný boj.

Co zbylo mu? – Na útěk divý

se pustil přes kámen i klest.

Zřel nad sebou zobák, spár křivý,

lkát slyšel pohřební zvěst.

Jej sněžné pak zhltily nivy;

kde v mlze sled po něm jest? –

Illuse, touhy, sny mládí,

zda líp se vám děje též?

Pláň sněžná je život, kde řádí

zlá černějších havranů spřež.

Ó skřítku, v patách ti pádí...

Pohádko o štěstí – běž!