SKŘÍTKOVY DARY

Jaký neposeda

ze spánku mne ruší,

usnouti mi nedá,

štípe mne a buší?

Ha, to jsi ty, skřítku,

potrestám tě tak,

že čertovu dítku

otevře se zrak.

Dobře tě dle srsti,

satanášku, znám,

již jsi v mojí hrsti,

neutečeš nám.

Hokus, pokus, nomen –

(jak v herbáři psáno)

co chci, přines honem,

než nadejde ráno!

Prázdnou sýpku moji

naplň obilím,

které v ceně stojí

nejvýš, pouze tím!

Přiveď mi do stáje

hodně volů, krav

a z celého kraje

nejvzácnější brav!

Ke krbu pak mému,

krbu samotáře,

krbu studenému,

děvu lepé tváře.

Nejkrásnější děvu,

smavou jako květ,

ne-li, boj se hněvu

mého a buď klet!

Nyní chci však spáti,

pročež dobrou noc,

viď, že líp než svatí

krotím pekel moc.

...Kukuruhu, vstávej,

hospodáři líný,

déle nevyspávej,

sic tu bude jiný.

Ano, již, již vstanu,

ač jsem boháč dnes,

jmění mám i pannu,

ctít mne bude ves.

Sýpka plna celá,

v chlévě brav a skot,

nikdy s mého čela

nepoteče pot.

Co to hlučí v síni,

točí se a jede?

To má milka nyní

ze lna přízi přede.

...Předu závoj sobě,

závoj svatební,

předu rubáš tobě,

rubáš pohřební...

Netkej rubáš, milá,

však si závoj přeď,

by již svatba byla,

k oltáři mne veď!

Jakou píseň zpíváš

stále, moje paní,

a se na mne díváš

v teskném zadumání?

...Pěju píseň sobě,

píseň svatební,

pěju píseň tobě,

píseň pohřební...

Pryč s tou melodií,

veselou jen pěj,

oviň kol mne šíji

a mne objímej!

Proč na prkně steleš

mně, má ženo drahá,

na takovou peleš

se mi lehnout zdráhá.

...Stelu lůžko sobě,

lůžko svatební,

stelu lůžko tobě,

lůžko pohřební...

– Zmírám. – Dědic – Bože –

radost bude mít.

Zrádný skřítku, to že

má též dar tvůj být...?