Skřivan.

Do výše modré skřivan letí

azuru do objetí,

s ním naděje má vzlétla živá

a hvězdám všem vstříc zpívá.

Tam v říši písní sbírá símě

v své touhyplné hymně,

však skřivan dolů v luka padá

jak rosa v zpráhlá lada.

Proč azur, jenž se v mraku ztrácí,

mně naděj nenavrací,

kdy pustá duše má lká v bole

jak bez skřivanů pole?...

Proč život nevrátí nám víru,

ni sladké blaho míru,

čas lásky vzlet, žár tužba mnohá –

svět ztraceného boha?...

Proč bolně hasne záře oka

a padá do hluboka,

proč zásvit zoře do tmy skane

dřív, nežli v duši vzplane?