SKŘIVAN ZPÍVAL!

Byl jarní večer, vzduchem táhly vůně

nevzkvetlých ještě stromů ovocných,

a ve výši kdes, na kovové struně,

hrál skřivan písně prvých tužeb svých.

Nám slunce hustá clona mraku kryla,

jak černý závěs před ním visela,

však touha skřivaní své jasné trylky sila

s těch výšin, k nimž zář slunce dospěla.

Viď, poznal jsi, že skřivan ten nás učí,

že vždy jsou kdesi výšky dostižné,

v nichž, byť nás mračný obzor krutě mučí,

přec touhy naše jasné slunce žhne!

A proto, o hrudu když polní zazvonila

ta zlatá zrna, trylky skřivaní,

tam nitra naše sladce vycítila,

že nám to dává slunce žehnání.