Skřivan.

Od země letí, sněním opojené

o nové krvi, v níž se koupat bude,

o vraždění, jež lidstvo schvátí všude,

až stará zášť je v nové boje vklene.

On mrtvol cítě puch a trosek dýmy

pryč prchá, vzhůru, dále, výš se noří,

chce utonouti v aetherném tom moři

a zůstat lpěti na něm křídly svými.

A jeho píseň sirá, nářek pouhý

se lije vzduchem, z ňader k nebi trýská.

Již vidí hvězdy, již mu kynou z blízka,

tam kvete pokoj, věčnost, konec touhy.

Jen výš, jen pryč, jen znovu dál a vzhůru!

Zajásej písni vítězství a štěstí!

Dnes početí se tobě spásy věstí,

dnes domovem tvým vlasť je nebes kůrů!

Však peruť mdlí – ji smrtná mdloba tíží...

jen jeden pevný bod! Než kolem věje

vzduch pouhý, všady prázdno jenom zeje

a jeho křídla zvolna zpátky níží.

Ne – neznámo, kde smilování prýští!

Ty musíš dolů, slyš – k nečisté zemi,

tys otrok hroudy, bij jen perutěmi

o tvrdou mříž – – čí síla odpor stříští?

Jen básník ví, čím každý zápal splácí,

co mrazem jemu teplé nitro studí,

co bolesti se porve v mladé hrudi,

než celé nitro v písních vykrvácí!