Skřivan

Mezi nebem a zemí, mezi nebem a zemí

bode, pilko pracující tak časně,

abys vyřezala stříbrnými zoubky

otvor do vzduchu pro moje nové básně!

Drátky kovové, tenké, lesklé

z melodie tvé horlivosti řítí se na mě,

spoutávají mne a žhavými drápky

prsa chytají mi, hlavu i rámě.

Celé tělo hoří mi v studené jitřní lázni.

Kůži svlékáš mi, abych, lehčí, mohl se vznésti,

abych vyplynul ze dna jako korálek plynu,

abych letěl vzhůru, k tobě, nad tebe, v štěstí.

Stříbrem tekutým, které všude se rozptýlilo,

pod oblaka, do mých vlasů, do veverčího hnízda,

v zádech slunce, na pružné plachtě světla

jaká rozkoš, jaká svoboda, jaká jízda!