Skřivan.

Výš, oko mé, za letem skřivana!

Hle, jak se vznáší, sotva jitro svitne!

To není pták, v něm duše země lítne

z pout zimy tuhé sluncem vyrvána!

Ha, clona mraků před ním strhána!

teď zmizel juž! – jak černý bod se kmitne;

jen píseň jeho v záři slunce třpytné

zní z touhy, z plesu divně utkána!

Teď utichnul a rázem slétl dolů –

jen osení se po něm rozvlnilo...

Kam zmizel náhle tento básník jara?

Co rozhází on jásotu a bolu!

víc, nežli knihy pěvců juž kdy naplnilo,

a přec to jenom lásky píseň stará!