SKŘIVAN.

Ve vzduchu podzimním, jak šedé jíní tálo,

do polí zoraných já samotář si vyšel,

a zvolna jdoucímu, mně snílkovi, se zdálo,

že zpívat skřivana jsem ještě v mlze slyšel.

To skřivan poslední, jenž nemoh’ opustiti

lán polí zamlklých, v němž měli svoje hnízda,

se ozval nahoře, neb zimu, zimu cítí,

chlad vichru ostrého, jenž se strnisek hvízdá.

To skřivan poslední, jenž zmrzne tady raděj’,

a dolů se zpěvem na zmrzlou zemi padne!

– Tak ještě člověku nad hlavou zpívá Naděj,

než zcela zamrzne mu v hrudi srdce chladné!