Skřivánek.

Když chodil s apoštoly

Pán Ježíš po zemi,

kdys vonný chlad je objal

pod háje větvemi,

a písní nejkrásnější,

již ve hrdélku měl,

tu každý z lesních ptáčků

pouť jejich provázel.

Zpěv sykor, pěnic, drozdů

tu hymnou jásavou

jak sladké hosiana

zněl Kristu nad hlavou,

že zástup apoštolů

pohřížen v rajský sen

těm libým žalmům ptačím

naslouchal vytržen.

Až posléz vyšli z háje

na široširou pláň,

kam dýchala žár letní

bez mráčku nebes báň;

jen brázdy rozrývaly

jak vrásky hnědý luh,

jímž oráč v potu tváři

svůj řídil těžký pluh.

I pravil svatý Petr:

„Jak smutné ticho tu!

Tam lovci hudba ptačí

hrá v lesní samotu;

i pastýři, když volně

nad jasným zdrojem sní,

ze stinných větví buku

hlas drobných pěvců zní;

i ten, kdo v sadě růží

čas hříčkou maří jen,

slavíků zpěvem bývá

do ráje unášen:

A hle! tu rolník pilný

za zdatným pluhem svým

bez těchy trudně kráčí

bezhlasým prostranstvím.“

Pán mlčky bral se dále

až tam, kde rádla chod

muž zarazil a zemdlen

utíral čela pot.

Ta rosa chmurných skrání

přes líce vrásčité

skanula pod radlici

do prsti rozryté.

V tom Pán se mlčky shýbl

pro tuto vlhkou prsť

a rukou z černé brázdy

povznesl země hrsť.

Tajemná slova šeptal

a vroucně k nebi zřel,

pak s božským pousmáním

dlaň svatou otevřel.

A hle, tu místo hlíny

na dlani přesvaté

zřít bylo stvořeníčko

zahnědlé, křídlaté.

Ten ptáček volným letem

rozepjal křidélka

a shůry sypal zpěvné

perličky z hrdélka.

Výš’, výše třepetavě

do blankytu se nes’

a krajem sladce zvonil

líbezný jeho ples.

Zpěv jeho v rozkoš tichou

všech srdce potopil;

sám oráč, líce zjasniv,

kleč chutě uchopil.

A zástup apoštolů

pln citů slastných, něm,

zpěváčka ještě stíhal

zářivým pohledem,

když zanik’ v modru nebes

útlounký ptáčka zjev,

a jedva slyšet bylo

tichounký shůry zpěv...

Tu promluvil Pán Ježíš

v nebeském úsměchu:

„Nuž Petře, toho pěvce

měj rolník v potěchu!

Když v zemi omlazenou

za vesny vnoří pluh,

vždy z první brázdy vzlétne

ten zpěvný jeho druh.

Ten zpěv mu bude jasnit

mrak těžké roboty

a libou zvěsť mu hlásat

s azurné výsoty:

i na něho že s láskou

oteckou vzpomíná

Ten, jehož svatá náruč

svět celý opíná.

To ptáče, brázdy dítko,

nos role chudý šat,

však nejsladším se pěvcům

má písní vyrovnat,

a na znamení má se

z nich nejvýš k nebi nést:

jak milá Bohu práce,

k níž člověk stvořen jest!“