Skřivánek.

Chvěl východ se jak básníkovo nitro,

když zlatoskvoucí rodí se v něm zpěv;

zář šlehla z červánků a mladé jitro,

kol hlavy rudé růže jako krev,

na snící kolem usmálo se horstva,

a ty, jenž v touze světla čekal’s již,

pěl’s v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva,

v pozemskou naši říš!“

Stál na hroudě jsi, vzpínal něžnou hlavu

a s hnědých křídel střásal rosy chlad,

ač oko sotva že tě v prostém hávu

od půdy orné mohlo rozeznat,

leč náhle perutí jsi zatřepetal

a povznesenou hlavu níže shýb’

a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal

jak Apollinův šíp.

Výš oráčovi spěl jsi pro potěchu,

by věděl snad, kam oči obracet,

ty rodné země okřídlený vzdechu:

tam v nebes jasnou báň, v ten lepší svět;

i já jsem pohnut za tebou se díval,

a soucitnou tě duší sledoval;

chtěl vystihnout jsem, co jsi snil a zpíval,

zda jásot as či žal.

To písně byly jenom z málo zvuků,

leč luzná vroucnost tkvěla v každé z nich,

že bezvolně jsem k srdci tisknul ruku,

a zanícenou duší k tobě tíh’;

tak ovil jsi mě sítí svého pění,

že zlatým v ráz byl mého žití mrak,

déšť byl to perlového šveholení,

jímž náhle zvlh’ mi zrak.

Svou hlavu stále ukláněje k zemi,

jak živý zvonek v blankytu jsi tkvěl;

mně zdálo se, že v touze perutěmi

tu drahou půdu obejmout jsi spěl,

kde’s zrodil se, a kam, až přijde chvíle,

zas vrátíš se, bys přešel v její prach,

jejž jarních vánků laškující píle

roznese po nivách.

Zřel za tebou jsem v azurové světy,

až náhlý připomněl mi srdce ruch,

že jsme se ondy před tisíci lety

již někde potkávali s druhem druh;

že k slunci létali jsme skrze mraky,

že stejný byl náš jásot i náš kvil,

že z rodné země brázd jsem vzletl taky,

že skřivánkem jsem byl.

Že, když v ty brázdy otců krev se lila,

i já se s tebou v žalném stesku vznes’,

bych na tu láj, jež vlast nám porobila,

šel s pláčem žalovat až do nebes;

a po snů vlnách, upomínek mořem

vždy za tebou můj smutně kráčí duch

a přeje si, by křik náš sytý hořem

již věčný slyšel Bůh.

A přeje si, by jako žití tvoje

mé bylo též, i nežádám si víc,

než abych nadšen vzletl z útrap roje

výš, v klidný blankyt, slunci, světlu vstříc;

jak ty vlast drahou toužím obejmouti

svých písní perutí, jak ty k ní lnout

a v její brázdy po skončené pouti

usmířen zapadnout.