Skřivánek.

Neměla nic jen svoje mládí

a mladou lásku svou.

Byli jsme dobří kamarádi,

já zval ji dceruškou.

Milenec její stojí v poli,

jí píše každý den.

Skřivánka mladé srdce bolí,

chce za ním letět ven.

Letěti ven, ať mrzne, sněží,

a vidět, je-li živ.

Možná, že mrtev někde leží

pod hrudou cizích niv.

Skřivánku bolest srdce tísní

a v slzách tone zrak.

Umlkly zvonky jeho písní,

pad v duši těžký mrak.

Bolestí zmaten k matce letí –

máť právě zemřela.

Zaplakal ptáček v kupě dětí,

opuštěn docela.

Srazila ptáčka těžká rána,

pad churav na lůžko.

Marně tě čekám vždycky z rána,

má drahá dceruško!

Osude slepý, prosím pro ni

o květy, slunce svit –

Skřivánka mého zpěv ať zvoní,

jen štěstí nech v něm znít!