SKŘIVANI.

V rovině u Essling jich žilo na tisíce.

Svým žili způsobem: ve zpěvném turnaji

se k modru vznášeli, pak padli do ornice

a žili poctivě a pít šli k Dunaji.

Po klasích mladých žit se valí šedé vlny,

vzduch šumě v blýskavých se jiskrách mihotá –

a jejich domečky jsou drobných vajček plny,

té jejich naděje a smyslu života – –

tu lidem podobní tou nivou tvoři spěli,

zem hřměla pod nimi a v sloupech letěl prach,

na hlavách leskli se, žahadla třpytná měli

a koní bez počtu – a šel z nich děs a strach.

A bouřka s nebeska se snesla na to na zem,

svět duněl, blýskalo, vzduch žhavý byl a pách,

a tvoři-nelidé při hudbě této rázem

se dali do tance po širých končinách – –

Nad polem zdupaným, nad rozdrceným hnízdem

ve vzduchu otravném skřivani lítali

a mouchy železné za nimi spěly s hvizdem

a vztekle bily je – den strašný, zoufalý!

Za noci hořelo, až nebe zkrvavělo.

Ty domky hořely, z nichž vycházeli ti,

kdož žita sekali a otírali čelo

a dny své trávili s vším v smírném soužití...

To všecko bylo víc, než malá hlava ptačí

si srovnat dovedla... U Essling řadu let

kraj truchle mlčí vždy, když jaro přes něj kráčí

a pěvce skřivana tu nezřít, neslyšet.