SKŘIVÁNKOVI.

MALÝ, hezký tvore, –

jak tě zváti mám,

z osení jak letíš

k nebes výšinám?

Užaslé tě stíhá

ucho mé i zrak,

jsi-li živá píseň,

nebo jsi-li pták.

Své jak dolů deštíš

zpěvu perličky –

ba, že máš též duši,

ptáčku maličký!

Jakž by jinak mohlo

být to v nitru tvém!

tolik toho zpěvu,

tolik plesu v něm.

Dívám se a slouchám,

jinak němůž’ být:

ty těch našich polí

duše jsi a cit.

Hnědý jako ony,

síly jejich část,

vzhůru, vzhůru, vzhůru

letíš z těžkých brázd.

Co v nich kvete, plesá,

ty to v hrdle máš,

a vše, co je tíží,

ty to vyzpíváš.

Za tebou se dívá

oráč ve tvou výš’, –

tobě nezávidí

zrnko, jež mu sníš!

Ó, jen zpívej, zpívej

z jitra, k červánku,

ptáku našich polí,

ty, náš skřivánku!