Skřivanu.

Vždy výše rozlétáš se, našich polí ptáku,

nad pláně, nad lesy a nad zelení luk,

jak někdo kámen byl by hodil ku oblaku,

a z hrdla tryská ti tak dojímavý zvuk.

Pak v bílém obláčku se náhle tratíš sám

jak dítě k hrám,

a jen ta píseň tvá teď sama mluví k nám.

Tvé hnízdo na zemi je v kole šumných klasů,

jež stojí kolem kol jak širý zlatý les,

v něm šumí, praská to tak ve slunečním jasu,

pak vše se vlní zas jak moře v jednu směs.

Však dole, kam tvůj pud ti vnukl hnízdo skrýt,

je stále klid,

jak v moře hlubinách, kde zelený hrá svit.

Ty slyšíš na poli, co šepotá si země,

jak vzdychá z hluboka, když rozedral ji pluh,

jak chví se, ve brázdách když vyklíčilo sémě,

když jaro na prsa jí zatklo květin kruh.

Co praví klasu klas a co dí stromu strom,

když hučí hrom,

ty všecko posloucháš, skryt v malém hnízdě tom.

Ty vidíš člověka, jak ustarán jde prací,

čím musí vykoupit si živný půdy dar,

jak s čela stírá pot, když zrno zas jí vrací,

a jak se modlívá tu za té země zdar.

Ó zpívej, skřivane, a v rychlý dej se let,

mluv tebou celý svět,

co slyšel, viděl jsi, leť Bohu povědět!