SKROMNĚ PŘÁNÍ.

A časem taká přijde chvíle:

Nic nevábí, nic neláká,

zavíráš mrzut knihy milé

a hledíš v kalná oblaka.

A náhle uzříš kout svůj rodný:

Dvůr, chlévy, slípky, krocana,

zříš každodenní rytmus plodný

se zapřaháním za rána,

s kuchyňským chvatem dopoledním,

se štědrou chvílí dojení,

s čeledě halekáním všedním,

a nebeských včel rojení

když oblohou se jiskří v noci,

jež nestřežena měsícem – –

oh, doma na pec vylézt moci

a usnout v ruce s krajícem...