SKRYTÁ LÁSKA

Všech duší skrytou hloubkou hlas lásky tvé se vlní,

z hor nebezpečných stádům tvým se chví jak tóny šalmají;

a v omámení jeho jdou bratří nesčíslní,

a přece, odkud přivanul k nim, nepoznávají.

Mystický jetel bílý na úhor duší rozséval jsi,

do povržené trávy pokorné, za větru jarního:

den žhavý šlapal po něm a on jen vůní stěžoval si,

hospodář o něm nevěděl a jeho včely znají ho.

Je skrytá tvoje láska, však sladkost jejích vinobraní

jak v hrozny tajně nalívá se v zrna hvězdných systémů; –

nad každým duše procitnutím podobna písni ranní

a z noci vytrysklému květu slunce zlatolistému.

V ní času modrý blankyt, lesk nepřeplutých moří,

hosannah smíření, jar extatických dithyramb;

k slavnostem jejím jasným milenců srdce hoří

jak v jemných rukou éterných tisíce vonných lamp,

a v šera vnitřní klade se světel zlatohlavem

na světů stupně mystické, snů vzácných sady rozvité,

kde duší miliony ve vření nedočkavém

se vlní k tobě stále blíž na volání tvé nepřetržité.