SKRYTÝ

Za stavem věků sedíš kdes a tkáš.

Osnovu zříme – tkalce nevidět.

Na kobercích Tvých hodujem a modlíme se,

leč ruky, jež je vázala, zrak nevidí.

Jsi ukryt za Svým dílem, cudně skromný,

my obdivujem obraz – neznámého Mistra.

V plášť přírody jsi přísně zahalen,

jen občas cípek odhalí se zázrakem...

V hrob kladem těla nesmrtelných duší –

hrob otevřen – a tělo ještě tlí.

Tys zakázal svým přátelům je odnést,

by nezradili Tvého tajemství.

Však jednou jsi se mezi tvory objevil,

i tu se’s ukryl ve tvář člověka.

Jen třiatřicet let jsi chodil mezi námi

a pak se’s ukryl v Chleba podobu.

Tvým pláštěm nebe, plné zlatých hvězd,

a země jako perla na něm blyští se.

Procházíš srdci, dějin divadlem –

Tvůj cítit hlas, Tvou sílu viděti.

Leč Tvojí tváře nikdo nespatřil,

kdo rouškou krve zrak má zastřený.

K Tobě se hory pnou a Tobě vichry dují,

za Tebou mračna jdou a moře vlnobití.

Tápaje člověk za Tebou se shání

a hledá podpis na obraze světa.

Hledá jej v cihlách starých Babylonů,

hledá jej v petrefaktech hlubin prahorních –

hledá jej v ducha hloubi, věštců fantasiích

Ty záříš jen svým dílem – Mistr Neznámý.

Až jednou shodíš závoj, svět se zachvěje

nesmírnou hrůzou, štěstím vesmírným.