Skulina.

Já probudil se z polospaní:

Což vskutku dnít se začíná?

V tmě ospalé mi oko raní

ve okenici skulina.

Jest úzká – světla nitka chvátá

se protáhnout, v tmu proniká,

a chví se jako struna zlatá,

jíž smyčec již se dotýká.

Dne symfonii slyším celou

v tom prvním jitra zákmitu,

již zpijím duši svoji ztmělou,

zřím živý smaragd pažitů.

Vln slyším ruch a stromů šumy

i lidské práce svatý shon,

dne cítím znoj i sladkost dumy,

již nese chodci pozdní zvon.

A žití velká slavná vlna,

v níž jsem jen pouhou bublinou,

mne zahrnuje věčna plná

tou malou v okně skulinou.