Skulinami bílých žalusií

Skulinami bílých žalusií

zlatá záře zvědavě se vkrádá,

jasnou ruku svou na stěny vkládá,

těká stropem, šeré kouty míjí;

tkaní záslon, které lůžko kryjí,

lehkým, přitlumeným svitem padá,

spáče budí, s mdlobami se hádá,

po těle jež znaveném se lijí.

Abys mohlo plný život dáti,

překážek co musíš překonati,

slunce, zdroji světla! Nejprv mraky,

které ještě na obloze zbyly,

a pak všecky prázdné, liché braky,

kterými se lidé ohradili.