SKULTETUS.

To nebylo jen lotra kus,

spíš tisíc lotrů v jednom kusu,

ten poběsilý Skultetus,

a tys ho snesl, lide Husů!

K nám přišel s Falckým Fridrichem,

sám ďábel byl mu vůdcem v chůzi

a rádcem, jak by hubil zem’

s cizáckým výmětem své luzy.

Co uměním kdys lid i král

do pražských chrámů snes’ a kaplí,

vše vzteklý Skultet vynést dal

a jeho holomci to lapli.

Chrám Vítský zpleněn jiných spíš,

vše obrazy i sochy vzaty

i velký s Kristem zlatý kříž

i knihy nádherné i šaty.

Vše prznil, hroby otvíral

a ve dne v noci do nich chodil,

co cenu mělo, pod plášť vzal

a židy na kup toho vodil.

Pak den a noc a noc a den

vše s chlapy k svému krbu vlekl,

v skříň ukryl chytře zlatý plen

a kostmi pečeni svou pekl.

Co uchováno pět set let:

kov drahý, umělá tkaň tkalce,

buď zničeno, buď jako tret

v dar dostal zlotřilý chám z Falce.

Skvost maleb, rozželen jejž skryl

ctný Hanuš z Feldu, zděšen z pychu,

jak pes Skultetus vyslídil

a trhal při surovém smíchu.

Co nezničil, nes’ do Němec

a za dukáty zašantročil;

cizáku dobrá každá věc, –

to účelem mu vždy, kam kročil.

Chtělť zošklivit i Karlův most,

kříž vyvrátil tam s tělem Krista:

„Ať k lazebníku jde ten host,“

děl Skultet, „zde buď dráha čistá.“

„Králová nechce vidět,“ děl,

„to obnažené chlapské tělo,“

ač vilný zrak vždy rád je měl,

když s králem koupat se jí chtělo.

Tak řádil Skultet, kam se vrh’,

nic v chrámech nezůstalo málem,

až s cudnou královou kams prch’

i s „rekem“ z Falce, zimním králem.

Šel! Nebo ho snad ďábel vlík’ ?

Zdaž lepší zasluhoval osud?

Je lotrem každý fanatik!

A jako bylo kdys, je posud!