Skutečnosť.

Já nešťastný ten zřela den,

kde myrtou jsi byl ověnčen,

kde Tvoje klidná, mrtvá líc

poutala zraky víc a víc.

Já Tvoji bledou zřela tvář,

jak na ni světla lila zář,

já zřela oka shaslý hled,

jenž byl mi hvězdou tolik let.

Já k Tobě zřela v černou výš,

k níž hnul se lid, by byl Ti blíž,

kolem se smrt vypráví Tvá, –

já v davu stojím neznaná.

I slyším v davu šeptat hlas:

„Ten muž svůj mladý mařil čas

a smrtí svojí zahladil

hořkosť, jíž duši naplnil.

On klesl v době krutých muk,

kde zoufalství hnal srdce tluk,

on nikdy vyšší směr neměl,

jen miloval a písně pěl.“

I slyším mluvit druhý hlas:

„Dobře mu, že ten přečkal čas,

míru mu kyne ratolesť

a duše již u soudce jest.“

Kolem se smrť vypráví Tvá,

já v davu stojím neznaná;

mně bolná slza spadla z řas:

„Kéž by tak mařil každý čas.“