Skvosty nejkrásnější.

Ztratilo se kvítí z luhu,

zřídly špačků sbory,

opadala bujná lípa,

došuměl dub chorý.

Jeseň v hávu mlhovitém

pokraj hvozdu sedla,

aby rukou mrazem skřehlou

předivo své předla.

Přede, přede neustále,

přede ruče, hbitě

a se stromu na strom věší

šedivé své nitě.

Komu přede, komu váže,

komu v pásma skládá?

Zda mi jemné pleny chystá

nebo rubáš spřádá?

Nevím, srdce tušit nechce,

ale přece tuší:

trudno, žalno v sivé hlavě

smutno, teskno v duši.

Však, proč věčně s trudnou hlavou

vzdorná hruď má hádku?

Všichni budem rubáš míti

pěkně po pořádku.

Přede-li dnes jeseň pro mne,

jí se neubráním;

ale moje srdce vroucí

plno jedním přáním.

Ať mně vetká do rubáše,

tam kde srdce asi,

k osvětlení temné koby

troje drahé vlasy.

Totě skvosty nejkrásnější

ze všech, jež mi zbyly:

kadeř matky, kadeř ženy,

s kadeří mé Lily.