Skvrny na slunci.

Stále nové na slunci rostou skvrny,

v délce mil se tisíců táhnou v centru;

jaké sluje, krátery tam se tvoří

v hvězdářů úžas!

Žár nad slunce sopečný, tryskající

skal sil bere škrabošku neprostupných,

aby v hloubi pod maskou příkrých tesů

mocněj moh’ vzplanout?

Či snad místy zhasíná divotvorná

slunce síla, ostrovy takže celé

z žáru noří odvěkých, mocných ohňů

vyprahlé pouště?

Zatím slunce, zářící moře ohně,

mění na zem pomalu tvar i jádro,

z látek aby shořelých, doutnajících

s zárodky žití,

vstala nová planeta, sestra země,

k níž se nové ze hlubin skloní slunce

v nový život ženoucí z rašeliny

kořeny stkané,

nová země, bývalé kdysi slunce,

nová země, zárodků plna, žití

kteréž nové vítězné cestou věků

nastoupí dráhy.

V lůně slunce rodící snad se právě,

jak tě vítat s radostí nebo strachem,

z lázně žárů vystouplá Afrodito,

vítej nám, sestro!

Tam snad výkvět maličké naší země,

výkvět snahy, genia, citu, vůle,

jakýms divem přesídlí v příští žití,

v Paradou nové?

Tam snad staré básnické sny se splní,

pěvců hruď jež tušila v mocném vzruchu,

mozky věštců vítavších v temné dálce

Atlantis zašlou?

Tam snad divem oživnou staré zkazky,

staré mythy, postavy legend, bájí,

světlé stíny nadlidí, velkých, krásných

v prostor se zvednou,

v nové slunce, v bezednu nedozírném

jež se rodí, staré co dokonává;

ztiš se země, úloha tvoje velká

blíží se k cíli.

V sklon se chýlí veliké drama věků,

v kterém Olymp s Golgotou, starý Tsion

v moři změny kypících velkých dějů

majáky byly.

Doba pláče za námi, doba bojů!

Bajkou bude okovů chřestot, thyrsy

jako žezla do prachu klesnou stejně

ve vlnách světla.

Vábné zjevy! Rozrývat ňadra tuhá

ostrým pluhem nedá si nová země,

sama klín svůj otevře lačným dětem,

kypící plody.

Z lůna hlubin nebude v prachu, v potu

žravý Mamon lámati lesklý kámen,

sama všecko příroda podá

drahým svým dětem.

Volná bude myšlenka, čin a píseň,

zmizí Závist, šklebivý Moloch zisku

dá se v útěk, v hojnosti všech a všeho

nebude bohů.

Pouze život, kypící život bude,

pouze světlo, nadšení, radost, láska,

věčné svátky, příměří věky dlouhé,

bez konce Sabat.

Tíseň zmizí s Úzkostí. Nahá Bída

v páru splyne, bušící srdce Strachu

zmlkne, stádem labutí vzletnou k nebi

paiany šťastných!

Jaké místo v budoucím tomto ráji

chystá osud, Vlasti má, drahá tobě?

Kam se stulíš v budoucím Eldoradě,

matko má svatá?

A co z všeho přeneseš v nový život

ze svých tužeb, zápasů, snah a bojů

blažším synům v dědictví bědných otců

ovocem sladkým?

Hříčky snů vše! Budoucnost šerou clonou

halí všecky osudy kosmu. Zákon

neznán žene souhvězdí, řídí živly,

sám snad je božstvím.

Rovnováhou nazve jej chladný mudrc,

láskou básník, hvězdami která hýbe.

Co mu prášek tančící v slunci před ním

s aeony věků?

Jak si mudrc nevšimne hříčky dětí,

které scénu s loutkami hrají před ním,

zmizí všecko před jeho nevyzpytnou,

ledovou tváří.

Vše je tajem, závratí efemerám.

Všecko v nás jen prchavý svůj má život,

s každou smrtí zhasíná staré slunce

jednomu žití.

Takž vy skvrny neznámé v štítu slunce,

ať jste věštky katastrof nebo zdaru,

ať jste nové etapy ve rozvoji

kosmických říší,

novou maskou hledíte na nás, taje,

nových pouze otázek vámi světy

v ňadrech pučí, otázek, pochyb, sporů

zbytečných, marných.

Ať tam nové nesmírné tryská žití,

ať tam staré v kaskádách ohně mizí,

čeho znakem rostoucím jsou ty skvrny

ve tváři slunce?

Ty zde dole, nicotná loutko lidská,

hraj si dále vysněné drama svoje,

škubej drátem, na nějž tě v zlobě svojí

zavěsil Osud!

Smýšlej světy, vztýčené obrať v rumy,

spojuj břehy, vysušuj moře, buduj,

řinči kruhy otroctví, třískej pouta,

v převratech nových;

vybav z temnot úpící duši lidu,

zaveď nové zákony, mravy, city,

nové bohů systémy utkej, znič je,

čím je to Kosmu?

Taje svoje nad tebou sám si spřádá,

hledě bez vší účasti v tvoje spory,

sám bůh všeho lhostejný, v sebe vnořen,

sobě svým cílem,

jemuž, lidská bublino, nejsi více

s celou bouří ztřeštěných nervů svojich,

ba snad míň jsi nežli ty právě nové

na slunci skvrny!