Skylla a Charybdis.

Do temné noci hýká

psů mých lačný sbor,

až k hvězdám pěna stříká.

Věčný řev a spor!

V mé hloubi se to vaří,

kde s tmou se světlo sváří,

já s dívčí hledím tváří

na každou loď i vor.

O skálu pracky vzpírám,

sestro, vidíš mne?

Do nekonečna zírám,

kde se vlna pne.

Z vln prsy mé se noří,

o ně se proudy boří,

řvu Noci vstříc i Zoři,

vstříc všemu, co se hne.

Noc mine a den vzchází,

sem jet váhá loď.

Teď jedna – mne to mrazí,

sestro, v hloub ji hoď!

Neptej se, koho veze,

já neznám pomsty meze,

své muky na řetěze

jen vyju: Loďko, pojď!

Blesk Jovišův mne pálí

v čele posavad,

žeh jeho schladit, šálí

proudů trysk a spád.

Já přepadnout loď musím,

jí mužstvo rázem zdusím,

však zlíbat je – si zhnusím,

neb cítím mrtvol chlad.

Já Glauka milovala,

zda to hříchem jest?

Zlá Kirke čarovala,

zasáhl mne trest:

Tvář, prsy pěkné panny,

bok – skal tes proudy zdraný,

a trup – psů rozeštvaný

tlum u ztracených cest.

Řvu do žáru i mrazu,

loď rvu jako prám,

do větru vyju: Zkázu!

Z očí chrlím plam.

Loď v tenata svá chopím,

ji bleskem ke dnu ztopím,

jen stranou oči sklopím,

kdo mrtev leží tam?

Jen jednou já se chvěla,

s dívkou jel tu hoch,

květ růží kolem čela,

v klínu květů stoh,

i v bouři mé se smáli,

objati hrdě stáli...

mých psů se smečka valí

a triton řve v svůj roh.

Jen jednou jsem se lekla:

Kolem zdraných skal

psů mých štvanice vzteklá

mořem hřměla dál.

Loď zřela skon svůj bídný,

stál jeden v bouři klidný –

vtom šleh’ sem měsíc vlídný

a byl to – Hanibal!

Já též mu zřela v tahy,

pracky vtáhla zpět,

prs pěnou skryla nahý,

ztišila vln změť.

Kol střela průchod hladký –

on projel, od Kann zpátky

skráň složit v lůno matky,

skráň, před níž chvěl se svět.

Věř, větší nejel tudy,

mnohý bdím tu věk,

blesk mnohý krverudý

v ňadra moje stek’,

mí psové dále vyjí,

ohony v lodě bijí,

je v proudy stopí, skryjí,

jim v skon zní jejich štěk.

I Pompeja jsem zřela,

Caesar tudy táh’,

loď mnohá cizí, skvělá,

plachty lesk a nach.

Vše trpasličí plémě,

většího nemá země,

vod mých proud dí to temně

i moře v hlubinách.

Nuž, sestro, pracky vzhůru!

Lodě hned se chop,

v pěn zahalím jí chmuru,

ty jí rozbij strop!

Mně hoď ji a já tobě,

s ní zatočíme obě,

já zdávím mužstvo v mdlobě

a ty je v hloubku ztop!