SKÝVA CHLEBA.

Snídal. Práci nezastavil,

kousek chleba v ústech žvýkal,

snídal, ale do ocele

vesele kladivem třískal.

Se špalku mu skýva spadla,

dělník mrkl po ní okem,

kladivo mu ťalo v ruku, –

krev se řine prudkým tokem.

Zaťal zuby, zvedl skývu,

skryl ji v kapse u kabátu,

za obvazek sloužilo mu

kus podšívky z jeho šatu.

Je po práci. Kráčí domů.

V ústrety mu dítko chvátá:

„Otče, otče, neseš chleba?“

Od domku zní: „Táta, táta...“

„Zde mám kousek od snídaně!“

sahá otec v kapsu svoji –

však podivno, proč se dítko

ve svém hladu chleba bojí?

Pohled’ na tu černou skývu,

uzřel krevné kapky svoje:

„Neboj se, mé dítě drahé,

s chutí jez, toť krev jest moje!“