SLABÁ CHVÍLE.

Nic v životě jsem neprohral,

než co jsem prohrat chtěl;

nikdo mi více nepobral,

než co mi pobrat měl.

Spleen žlutý kartou zamíchal.

Křížek pad nahoru.

Výtah’ jsem zbraň. Toť visitkou

pro černou komoru.

Můj dobrý otec udržel

si víru otců svých.

Vždy, kdy jsem z domu odcházel,

ke kříži ruku zdvih’,

ke křížku dobrou ruku zdvih’

a čelo požehnal.

Svůj zakřik jsem hlas protestu

a otce zceloval.

I jel jsem otce navštívit...

Nechť surový jsem dráb,

nechť krunýř z ocele je sbit,

mám místo, kde jsem sláb.

Ruku jsme v ruce chodili

po březích Orlice.

Na mroucím listí topolů

svit tančil měsíce...

– Nuž s Bohem zase! S Bohem buď!...

U víře otců svých

jak vždy, kdy z domova jsem šel,

otec svou ruku zdvih...

a důvěřivě křížek mi

nakreslil na čelo...

Bolestí moře v duši mé

se rázem zachvělo...

Za otcem hleděl z vlaku jsem,

jenž v dálku se mnou tíh...

klesla již, klesla drahá dlaň,

již zbožný impuls zdvih...

Spleen žlutý kostkou zachrastil...

Šest bodů nahoře!

Zbraň blýskla se... Toť visitkou

je černé komoře...