SLABOST.

Má nálada jak kočka unavená

se v slunci choulí, šedivá jak popel.

Přestála s hafany boj. Nedala se,

teď odpočívá těžce unavená

a očí mhouří před blýsknavým sluncem.

A myslím tak si: kdybys tou šla cestou,

snížila ruku k popelavé hlavě

a pohladila ji – jak přimhouřila

by slastně oči nálada má teskná,

vyštvaná dnes nerozumnými psy...

Ty ale nejdeš... Nejdeš! Křižovala

se stezka moje na krátko jen s Tvojí.

Nemůže čekat nálada má šedá

na pohlazení teplé Tvojí ruky.

Sám nížím dlaň svou. Slunce žhne mi v skráni

(a v krvi zpívá tesklivá ta touha,

žíznivá touha, nenasytná touha).

Náladu tiším. Hladím tím svou bolest.

Žalostně přede. Mizerná... a slabá!

Ale, což mohu sraziti ji s klína?

Pohleď jen na ni!... Je tak unavená;

žalostná, slabá, chorá, neúhledná...