SLADKÉ A HOŘKÉ CHVÍLE.

Sladké chvíle – lístky růže,

hořké chvíle – lístky blínu!

Co dát musí jen a může,

osud sype nám do klínu.

Ony první větřík svěží

rozžene v ráz hříčkou snadnou,

tyto těžce v srdci leží,

hluboce tam ke dnu padnou.

Ony první zapomenem,

tak jsme málo spravedliví;

těmto hrobku v srdci sklenem,

kde je věčná slza živí.

Hořké jsou, však sladké byly.

Naše moudrost v tom je celá,

jak v plášť jsme se v hořké skryli,

co druž sladkých – odletěla.

Svážit obé s myslí klidnou

se jen zřídka starcům zdaří,

tu však sladké chvíle vlídnou,

konejšivou vzplanou září.

Takto slunce po západu

po stráni a pláni, v lese

v světla jasném vodopádu

růžová zář rozleje se.

Z chvilek sladkých tak se řine,

v kterých celé slunce plálo,

nechť celý den v mraku plyne,

nechť i slunce bylo málo.

Slabý lesk jich v posled stačí

vyzlatiti všecko v stínu:

Proto rychle – neb noc kvačí –

vyber lístky růží z blínu!