SLADKO JE ŽÍTI.

Dole, pod úvozem, je nemocnice.

Ráno někdy

některé z oken zůstane otevřeno.

A za ním:

lůžko, tmavá pelest, bílá prostěradla

a (jako v obrysu) vosková tvář toho,

jenž právě dožil.

Myslíš

na problouzněné, horečné chvíle,

na plápolající zrak, podušky vlhké potem,

na ruce, v úzkosti ztuhlé, když odchází se

do černé noci.

Kolem, v jitřní chlad jara, dýchají stromy

tak zcela blízko tomu, pro něhož není jitra.

Trávník, nedávno ještě pod sněhem, plazí se, šťastný,

tak zcela blízko tomu, pro něhož není barev.

U střechy – delfíni vzdušného moře – hrají si mráčky,

tak zcela blízko tomu, jenž nekývne rukou.

Ó smrti, svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová!

Chápeš,

jak sladko je žíti.