SLAMĚNKY

Letos mi vyrostly moc krásné květy,

kořenně vonné, bílé, ruměné

a nevadnoucí jako amulety;

jsou to mé divné květy slaměné.

V kytičku svázal jsem je tenkou nitkou

a dolů květem jsem je zavěsil,

tak ustrnuly a jsou živou kytkou.

Co jsem se z ní už dávno natěšil!

A přišly mrazy, vánoční pak sněhy,

kdy kvítko jest už bájí, vzpomínkou –

a slaměnky mé plny krás a něhy,

jak včera vzkvetly by, tu čerstvy jsou.

Tak, milý příteli, toužíš po kvítku

pro celý život? Nevol si pomněnku

ni cyklamku ni růži aksamitku –

vyvol si drsnou, věrnou slaměnku.