Slaměný vínek

Před mrzutým soudcem děvče stojí,

studem, strachem oči k zemi klopí,

vyhaslé má oči, bledé tváře,

na rtech hřích a v tvářích hříchu stopy.

Soudce pokračuje: „Pověz nyní,

co ta stébla asi znamenají;

skrývalas je na prsou svých – jisto,

že cos zvláštního ta stébla tají!“ –

Děvčeti se náhle oči zrosí –

„„Ovšem, že cos tají – ty můj bože,

dalo mně tři stébla na památku

troje slzami provlhlé lože.

První stéblo, zde to žluté, dlouhé,

líhávalo se mnou na otepi,

když umíral v náruči mé slabé

hladem nebohý můj otec slepý.

Druhé rudší, kratší vzato z lože,

na němž bratr u vězení zchřadl;

drahý bratr živil mne i sebe,

měli hlad jsme a – můj bratr kradl.

Třetí nejkratší a nejbělejší,

jediná to památka mně zbyla

z lože, na němž matka beznadějná

mrtvé jsem své dítě porodila.““ –