SLÁVA LÉTA

Sny vůní hlohu zas’ mne zalévají...

Zda vzpomeneš?

Písničky léta hoří v našem kraji,

hned plné slz, hned smíchem zavýskají!

Ty, s jarem oblohy v svém oku

a s písní boků,

Ty, výkřik lánů vzrušených,

smích, mládí, mládí, smích,

přede mnou jdeš.

Zem’ sladce zní mi úderem tvých kroků.

Mé srdce kleká tajně do tvých stop...

V mých žilách věčnost bije slávou veletoku.

Na hlavy volné, do úsměvů tváří

září

oblohy modrý, vzdušný strop.

V mé rty se vpíjíš nenasytným, mladým rtem!

Má i tvá duše jak se smála!

Hle, lány obilí nám šumí příbojem!

Z nich skřivan převysoko vzlét’,

své stříbro do srdcí nám vmet’,

a stráň se rozhoupala!

Tvých oslnivých ňader sníh

tál v rukou mých

a hloh se chvěl

a skřivan pěl

nad marnou láskou těl,

nad štěstím očí zavřených!

V souzvuku s kosmem srdce bilo

a pochopilo

nad lány, nad mezemi,

nad široširou zemí:

že lžeš-li, krásně lžeš.

Zda vzpomeneš?...

Buď zdráva, zdráva, moje milá!

Je ticho v srdci mém, jak musí být’:

Chci jít’.

Chci žít’.

Jdi milována!... A jdi bílá!...

Ty přijdeš, ty, má minulost,

vždy s léta slávou,

vždy vítaný a drahý host:

svou náruč otevru ti žhavou...

A k loučení-li ruce rozepneš,

pak bolestí tě vyprovodím usměvavou...

Zda ty, zda ty též vzpomeneš?!

Já srdce svého radosti i vzlyky

jsem v klenbu hrdou spial,

a z nejzářnějších hvězd

a z nejkrásnějších hvězd

v ní vytepal:

Živote, díky!