Sláva pěsti!

Soudruzi od ponku, mašiny, pluhu,

chleba jde k duhu, svoboda jde k duhu,

leč chleba není všecko,

a svoboda je stín:

to hlavní je moc,

a tu nám nikdo nedá,

tu musíme si vzíti,

až hodina slabostí bledá

zas počne se silou rdíti,

až přijde den,

kdy vzplanou obzory a zahřmí ulice,

až přijde svátek náš,

kdy chvíle přinese nám rudé kytice.

Tu oni,

zblednuvše a zuby cvakajíce,

rolety stáhnou, zavřou okenice,

leč ruce natáhnou k nám, dlaně otevřené

a jako chlebíčky bohatě obložené

tučnými sousty, svobodami, sliby:

abychom vzali si, nám nabídnou

s nejlíbeznější tváří svou...

Och, sláva pěsti, která

první přetáhne je holí,

ty dlaně otevřené,

a všecky chudé svolávajíc z fabrik, dvorců, polí,

se smíchem zahlaholí:

Tohle tu bylo již jednou

a mnohokrát!

Kampak s tou lečkou bědnou?

Už nelze nás nachytat!

Och, sláva pěsti, která chudé sešikuje

v železnou pyramidu,

hrot vpřed, a nikoli vzhůru,

a – ježto železo nic nikdy nelituje –

ve jménu dělného lidu

rozdrtí měšťácký svět!