SLÁVA PLOTU (I.)

Na mladého Vondru usmálo se štěstí:

jednou prostřed léta, právě po snídaní,

přinesl mu soudní sluha z nenadání

převeliké psaní s pečetmi as šesti,

které hlásalo mu nejbídnějším slohem,

že mu jeho strýc, jenž milým Pánem Bohem

vytržen byl v zimě ze všech světa zmatků,

pěkné hospodářství nechal na památku.

Jaký lákavý to, netušený, nový

svět se otvírá teď náhle právníkovi,

jemuž paragrafy nešly právě k duhu!

Proč by ještě váhal? Slepá bohyně ta,

které obětovat chtěl svá mladá léta,

jistě odpustí mu, ve stopách-li pluhu

bude nyní chodit utužuje zdraví.

Zemědělství sice za mák nerozumí,

ale pomoc snadná: odborných knih tlumy,

zkušený pak šafář všecko hravě spraví.

V pokoj nadějného oekonoma záhy

ze všech knihkupectví starobylé Prahy

hospodářské spisy hrnuly se valem.

Nežli minul měsíc, mladý Vondra málem

uměl rozeznati žito od pšenice,

a než léto prošlo, nabyl přesvědčení,

že již dosti ví a že mu třeba není

v novém postavení vědomostí více.

A hle! v arše dnes, jež podobá se díži,

která nosila již jeho prapradědy

a v níž jakýs kníže jel prý naposledy,

ke svému se statku od nádraží blíží.

Hlavou myšlenky se jemu rojí steré.

Jaká to s ním změna! Ještě loni tudy

ke svému jel strýci jako student chudý,

z milosti jenž žil, – dnes o něj svět se pere!

Radost jinochu a pýcha prsa vzduly,

ale náhle se mu zachmuřila líce;

na podmínku vzpomněl nebožtíka strýce,

kterou tento končil poslední svou vůli:

aby jeho dědic vedle všeho zboží

přejal také záští k rodu sousedovu,

jenž prý strýci kladl v cestu jenom hloží,

život krátil mu a pošinoval k rovu.

Z jinochovy mysli spokojenost mizí,

na čele mu mraky houstnou každé chvíle.

Jaké to jen strýc měl přání pošetilé:

nenávidět rod, jenž zcela je mu cizí,

z něhož nad to již jen zbývá slabá žena,

sotva osiřelá dívka nezkušená!

Co as příčinou té staré nenávisti?

Prohrané snad soudy o píď meze holé,

kterou rozšířit chtěl soused svoje pole,

či snad dokonce, jak někteří prý jistí,

láska nešťastná? – Nit jeho rozjímání

přetrhla se náhle; nenadál se ani –

a hle, již se octl na své vlastní půdě!

Před ním statky dva. Ach, jak vypadá chudě

statek jeho proti sousedovu domu,

na vršku jenž stojí – hotová to villa,

na niž opatrná ruka postavila

tyče hrotů lesklých na chytání hromů!

Jaké od loňska tu provedeny změny!

Pohled na domy tě nutí k přirovnání:

vedle otrhánka švihák vyfintěný!

Mladý Vondra v arše obrátil se maní,

zdálo se, že strýce pochopil v tu chvíli.

V tom už ve dvoře se koně zastavili.

Překvapení tady pro nového pána:

od vrat, jež jsou chvojí pěkně lemována,

do prostřed až dvora v rovné řadě dvojí

všecka dvorská čeleď ve svátečním kroji.

Ze zástupu nyní v šatečkách svých sněžných

vyšlo děvčátko tak svěží jako růže,

kterou pevně třímá ve svých ručkách něžných;

vítati má pána, ale sotva může

bázní vydechnout; pán, jenž tu dříve býval,

nosil se, jak všichni v dědině se nosí,

jenom v neděli až na paty mu splýval

zelenavý kabát s obrovskými šosy;

ale tento pán, jenž nyní stojí před ní

v mysliveckém šatě, není zjev tak všední,

připadá jí spíše jako sám pan kníže,

který čtverospřeží jezdí tudy časem.

Teprve když Vondra přistoupil k ní blíže

a k ní promluvil co nejvlídnějším hlasem,

odříkala řeč svou chvějícími rtíky,

podala mu kytku – a již bouřné „sláva!“

všecka čeleď svému pánu provolává.

Mladý Vondra pohnut vyslovil jim díky,

za věrnost jich žádal v delší řeči vřelé,

za upřímnost, lásku, aby vždycky spíše

přítele v něm zřeli nežli velitele,

vždyť prý sám též pošel z chudé jenom chýše

posléz každému z nich stiskl tvrdou ruku,

v dům pak vešel. Čeleď na svém místě trvá,

každý jako socha bez hnutí a zvuku,

za to mnohému se slzou třpytí brva.

Do prvého patra spěl teď Vondra mladý

prohlédnout si byt. Šest pokojů je tady

v řadě za sebou, v nich prázdno, dva jsou pouze

zcela po panicku, chudě zařízeny,

jako by v nich byla sídlem paní Nouze;

nikde obrázku, jen holé všude stěny,

nikde, co by tvoje upoutalo oči,

bez ladu tu všecko, bez barvy a vkusu,

úzká postel, židle, stoly bez ubrusu –

všecko provrtáno starou červotočí;

vedle chudoby, jež do čela je vryta

každému tu kousku usedlosti zdejší,

divně tebe dojme nad vše výmluvnější

těžká wertheimka, jež v temném koutě skryta.

Vondrovi ta veteš zpola ztrouchnivělá

vynutila úsměv, hlavou proletěla

myšlenka mu náhle: Dokážeme světu,

Vondrové že nejsou, jako byli kdysi! –

Potom k zrcádku, jež mezi okny visí,

přistoupil, by spravil svoji toaletu.

Vyhlédnuv pak oknem zasmušil se zase:

hle, dům sousedův tam září v plné kráse!

Viděti ho nechce! Do očí ho pálí!

Raděj zastře okna. – V témže okamžení

útrpně se usmál; vždyť tu záclon není!

Přepychem ty strýci nejspíše se zdály – – –

Brzy po té Vondra, jiný oblek maje,

prohlédnout šel kolny, stodoly a stáje,

aby s majetkem svým seznámil se v krátku.

Tak se Vondra ujal zděděného statku.