SLÁVA PLOTU (II.)

Štěpánovští pro besedy svoje

na měsíce mají vhodnou látku:

jednou z rána u Vondrova statku

dělníků se sešly celé roje

s motykami, kladivy a rýči,

jejichž úsilí se darmo příčí

staré, vetché trámoví i zdivo.

Jak tu nyní celé dni je živo!

Práce lidem pod rukama roste;

na zdi dosud hladké, okras prosté,

rozmanitých řims teď nalepili,

okna zvyšují i dvéře všude,

střechy šindel omšený a shnilý

brzy prejzy nahradily rudé.

Vondra mezi dělníky den celý,

na vše dohlíží, kde třeba, velí.

První sníh než přikryl Sněžce hlavu,

Vondrův statek stkví se v novém hávu.

A než první ledu škraloup slabý

překážet chtěl v běhu obru Labi,

Štěpánov zas viděl novou věc:

obrovské dva vozy od nádraží

– v kterých mládež uhodnout se snaží

panoramu nebo zvěřinec –

pomalu se ke vsi kolébají.

Zmýlily však ubohé se děti;

vozy ty, jimž rovných neviděti

v celém šírém štěpánovském kraji,

nestanuly ani u hospody

podle staré, dávnověké módy,

až teprve před Vondrovým statkem.

Celá vesnice se v čase krátkém

sešla zde a s podivením vidí,

kterak z vozů několik teď lidí

vytahuje skříně, židle, stoly,

pohovky a měkké lenošky,

obrazy a sloupy pro sošky,

zrcadlo jak vrata u stodoly,

lustry, svícny, záclony jak sníh,

na konec pak celé haldy knih.

Vondra měl teď práce kolik dní,

než uvedl do pořádku všecko,

a když umístil kus poslední,

radosti měl jako malé děcko,

jemuž hračky dostalo se milé;

prochází se všemi pokoji,

na pohovky sedá, prostojí

před zrcadlem jindy mnohé chvíle,

a že v časté libuje si změně,

obrazy své přerovnává denně.

Jedno pouze budí jeho hněvy:

nevšímavostí je raněn onou,

která v jeho sousedstvu se jeví;

ačkoli skryt často za záclonou

po protějšku pátrá, k velké zlosti

nezří ani stopy zvědavosti.

Hrdost jeho těžce uražena;

za celou tu dobu mnoha neděl

nikdo ani oknem nepohleděl.

Vždyť přec jeho sousedem je – žena!

Jaká to as žena – Vondra v duši

přemítá –, že nic jí nevyruší?

Jak jest asi chladná, bez citu! –

Přešla zima, minulo půl roku

Vondrova již ve vsi pobytu,

ale jeho pátravému oku

sousedka se nezjevila dosud.

A přec nyní poznal by tak rád

tu, již pro celý mu život snad

nepřítelem určil slepý osud!

Jenom jednou – slunečný byl den –

v zahradě se před zraky mu mihla,

ve tvář však jí nezřel; tušil jen,

že to dívka útloboká, štíhlá.

Marně také Vondra čekal stále

na okamžik, se sousedkou svojí

aby mohl utkati se v boji, –

až ta chvilka přišla nenadále!

Překvapila totiž jednou z rána

tato zpráva domácího pána:

prkenný plot nový, který dělí

dvory obou sousedů, prý celý

polepen je nějakými listy.

Vondra jásal. Srdce jeho plane

ohněm lásky dosud nepoznané

k paragrafům. Z toho soud je jistý!

Jako na kořist se vrhá lev,

tak se k plotu Vondra vrhl skokem,

sotva o něj zavadil však okem,

do tváří mu vběhla všecka krev;

celý téměř plot je polepen

listy z knihy dobře jemu známé,

učící, jak vůči světu žen

galantně vždy chovati se máme,

některá pak význačnější místa

červenou jsou tužkou podtržena.

Jak by hrom byl udeřil v něj z čista,

Vondra stál; byl zahanben, že žena

uštědřila jemu lekce této.

Zprvu sice řekl si, že je to

přirozené, vždyť se přece dosti

prohřešil tím proti zdvořilosti,

sousedce že své se nepředstavil;

ale brzy jiný hlas mu pravil,

že by bylo zbabělostí velkou,

kdyby snad se nechal urážeti

zlomyslnou, moderní tou selkou,

která asi z vesnických je dětí,

jež se v městské jakés dívčí škole

naučily romány jen číst,

milostný snad leda slepit list,

nevědí však skoro, co je pole;

zákonem pak že jim etiketa,

kterou lidský nerozum si stvořil,

žádají hned od mužského světa,

otrocky by všude se jim kořil.

Někdejšímu učni Nemesinu

paragrafy v hlavě jako vosy

rojily se; ve zpupném tom činu

držby rušení a ještě cosi

objevil; a jako v letní dobu

slunce plá, tak plála jeho líce,

obšírnou když skládal obžalobu.

Tak chtěl Vondra pomstit svého strýce.