SLÁVA PLOTU (III.)

V arše, kterou starý Mates mýdlem

zušlechtil, dnes do blízkého města,

jež je soudu okresního sídlem,

jede Vondra. Rozkošná je cesta!

Na blankytu obláčky jak z vlny,

ve vzduch čistý, jarní vůně plný,

vyletuje skřivan s hymnem lásky,

v lukách skromné jindy sedmikrásky

rosnými dnes perlami se pyšní,

lesy mluví, plno zpěvu v nich,

sladkým dechem kvetoucích pak višní

opájí ti nozdry vlažný jih.

Mladý statkář do mladé té krásy

ponořil se celou svojí duší;

náhle cítil, že mu vlhnou řasy,

srdce v těle mocněji že buší,

v duši se mu plíží tichý žel:

kolem něho všecko láskou dýše, –

on jen dosud do čarovné říše

všemocné té paní nevešel;

a přec k srdci přivinul by rád

dívčí bytost, plnou sladké touhy!

Nelze jistě pravou láskou zvát

studentských těch „lásek“ věnec dlouhý,

které stálé jsou jen tak asi,

jako aprilové počasí.

Jednou sic – to v pražských ulic stínu –

zdálo se, že nalezl „tu pravou“,

dříve však, než odhodlal se k činu,

ztratil na vždy s očí dívku smavou – – –

Napadlo teď Vondru okamžitě,

v ráji tom, jejž vykouzlil v svém bytě,

věc že hlavní – sličná Eva – chybí.

Co mu vadí, by si hledal Evy?

Může jednati, jak se mu zlíbí!

Beztoho jen samé chvalozpěvy

o ženitbě od svých přátel slýchá.

Nedávno pak kdosi ve městě

o statné mu radil nevěstě;

je prý hezká, pracovitá, tichá,

ač je z města, hospodářství všemu

rozumí, a peněz jako smetí –

slovem: děvče, jež se hodí k němu.

V myšlenkách tak Vondrovi čas letí

jako střela, teprve z nich pak

procitl, když soudní před budovou

stanul jeho povoz. Bouři novou

v jeho nitru věstil černý mrak,

na čele jenž vyvstal mu v tu chvíli;

faëtonek něžný, ušlechtilý

oko jeho na náměstí zhlídlo,

před nímž jeho archa ve vší kráse,

jakou zmohlo Matesovo mýdlo,

předpotopním obrům podobá se.

Dobře zná ten faëtonek nový,

vždyť náleží jeho sousedovi

v ženské suknici, jejž před soud žene.

Však dnes pomstí ubožáka strýce,

jemuž rozumí vždy víc a více!

Ó však jistě ode dneška sklene

duha míru nad jeho se statkem!

Vondra v duši cítil svatý hněv,

do tváří jenž hnal mu všecku krev

a tak rozpaloval jej, že šátkem

stíral pot, jenž čelo jeho smáčel,

po schodech když k soudní síni kráčel.

Bouřlivě mu srdce v těle bilo,

dokud před kancelářem stál venku,

jakmile však vkročil, na chvilenku

leknutím se v chůzi zastavilo.

V okamžik ten utvořil se tady

obraz hodný štětce malířova:

u dveří hned stojí Vondra mladý,

není schopen jediného slova,

ač se zdá, jak otvíral by ústa;

proti němu rozkošné je dítě,

jedno z těch, jež nerodí se zhusta,

krásná její tvář se rozpačitě

usmívá, zrak její sklopen k zemi;

od stolu pak na ně pod brejlemi

mžourá starý soudce holohlavý.

Že tak Vondra zdřevěněl, ký div?!

Nepomyslil sobě jaktěživ,

že ten diblík černooký, smavý,

za nímž v Praze nachodil se dosti

ke kuchařské škole „Domácnosti“,

že ten anděl, na nějž myslil všude,

o němž snil a na nějž verše psal,

že ten jeho sladký ideál

někdy jeho nepřítelem bude,

jehož nutno k soudu pohánět – – –

Jaká náhoda to neblahá! –

S Vondrou teď se motal celý svět,

okna, stěny, strop i podlaha.

A což dívka? Také netušila,

koho jí dal osud za souseda?

Jaká divná myšlenka to! Leda

že by hluchá, slepá, němá byla!

O tom Vondra neměl ani zdání,

kterak jeho sousedka se shání

po všem, co se jeho žití týká,

a jak často z hloubi pokojíka

kukátko své namířila naň.

Marně čekala, že soused její

přece složí zdvořilosti daň,

až se odhodlala v beznaději

k prostředku, jenž pomohl jí k soudu.

Se smírem měl soudce práci snadnou,

bál se skoro, že si v citů proudu

„sporné strany“ kolem krku padnou. –

Archa prázdná k domovu se blíží,

za to faëton má větší tíži:

Vondra se svou sousedkou v něm sedí.

Jaký sladký hovor spolu měli,

prosté moje verše nepovědí;

vím jen, chvílemi že tichem zněly

hlasné polibky, ne bouře hněvu.

Takto Adam nalezl svou Evu.

Na konec jen málo ještě slov.

Několik let po té události

zavítal jsem v slavný Štěpánov,

kde mně jako příteli a hosti

paní domu, Vondrova to žínka,

o starém když strýci byla zmínka,

svěřila, proč taká dlouhá léta

nenáviděl celý její rod:

sestra její matky, její teta,

polepila jednou Vondrův plot

láskyplnou jakous čmáranicí,

aby v milenci svém – onom strýci –

rozdmychala ještě větší lásku;

ubohá však prohrála svou sázku,

neboť taký podivín byl strýc,

s děvčetem že nepromluvil víc,

jeho hněv pak celý rod že stihl.

Mladý Vondra svoji číšku zdvihl:

„Sláva plotu! – Víš-li, starý hochu,

myšlenku, že moje žena milá

od svojí si tetky vypůjčila?

Tenkrát výsledek byl jiný trochu, –

proto sláva plotu!“ Všichni výše

pozdvihli jsme plné svoje číše.

Chtěl jsem – neboť zvědav bývám vždycky –

viděti plot onen historický;

ten však dávno padl za oběť

spojení dvou dvorů, po nichž teď

s obručemi se anebo s míči

prohánějí mladí Vondroviči.