Sláva snů mých.

Viděl sem tě tonout v bouře zkázném lůně –

hrdá duše má ti spěla ku pomoci;

odtrhlas' mou ruku – vrhla ses do tůně –

a já tvou památku pohřbil v srdce noci.

Zjevila si se mi, boží znak na čele,

snů mých noční dítě, dcera srdce mého,

svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle.

život, ráj a peklo pěvce blouznivého.

Zbor mých zmdlených duchů, vzkříšení zajásal –

spásu provolával ohlas po vší vlasti;

chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal,

s vírou pohlížeje v srdce do propasti.

Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány,

bych s tebou zalítnul letem nesmrtelným,

již jsem viděl celé světy ztroskotány,

mečem tobě svatým, pro svět necitelným. –

V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná;

stín to v život zkletý, v srdci pohrobené...

Tys to, moje dítě? – led – a předc tak vnadná –

jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné.

Herodio moje! dovol mi sdělívat

osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit;

dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat:

z ledů těch já živé blesky budu loudit.

Blesky, že se den těm nocím kořit bude,

v kterých budu svaté stopy ran tvých líbat –

a ten svět že tvé se kráse dvořit bude,

již pak budu v hrdém srdci svém kolíbat! –