SLÁVA.

Jak šťasten musí básník býti,

jenž žije slaven národem,

jenž každou chvilku jeho žití

mu spěchá krášlit závodem,

vždyť rytíř pravdy, ducha kníže,

se k srdci lidstva všeho hříže

čím, naslouchá, zní jeho tluk,

vždyť za svůj čas pro příští časy

on nese prapor pravé krásy

i krátký ráj, i peklo muk!“

Snad býval kdys – v tom šedém věku,

kdy krásná Hellas vzkvétala,

kdy básníku jen, kdy jen reku

na čelo laury vplétala,

snad býval kdys, kdy sladké znělky

psal Avignonský básník velký,

když Ariost byl ještě živ –

ó, šťasten, kdo se tenkrát zrodil!

Však chtíti dnes tu slávu v podíl –

toť věru směšno – nikoliv!

Dnes efémerkou jest ta sláva,

již ve všestranném žurnálu

nám dobrý přítel časem dává

jak lék užívat pomalu.

Tam jméno tvoje v jedné směsi

je s lotrem, který vraždil kdesi,

i s politikou měňavou,

i s cenou obilí a kávy,

i s anekdotou, kterou davy

čtou se zvláštní vždy zábavou.

Dnes sláva frásí, kterou vije

jak vínek slámy bezcenný

do literární historie

kýs professor ti učený,

jenž vyčte dobře vždy ti sice,

čím’s chybil proti gramatice,

i chyby tisku nevinné –

však o myšlénce, citu vřelém

co psát má on, jenž v žití celém

myšlénky neměl jediné?!

A holobrádci nedozralí

při vodě v dusných kavárnách

tvá díla blahosklonně chválí,

neb jako soudci šlapou v prach;

bůh ví, co soudy jejich řídí,

zda šat, jejž na tvém těle vidí,

či ten neb onen časopis,

neb to, čím od dne ke dni žiješ,

či pivo, které denně piješ,

či dluhy tvé, spáchané kdys!

Tvá podobizna objeví se

po mnoholetých trudech tvých

kdes v milosrdném časopise

a v různých skříních výkladních,

však zájem větší, tisícerý

tam budí portrét chansonièry,

neb obraz hřebce, který kdes

spěl za jásotu první k metě,

neb athleta, jenž v smělém letě

se s výše vrhá na trapéz.

A s nedostihlých výšin hledí

vše na tě, co zvem’ národem:

ten měšťan, který večer sedí

při pravidelném pivě svém,

a vlastenec, jenž sebou vláčí

tré knih, jež docela mu stačí,

a za spis nový peníz dá

jen proto, že slýchává dosti,

že svatou je to povinností,

již sama vlasť mu ukládá.

To dnes je sláva... Co chtít více?

Toť plod je našich časů zlých.

Trp, mysli, pracuj za tisíce –

dnes neocení činů tvých.

Dnes bude slávou tvoje jmění,

dnes podle titulu tě cení,

jenž víže se na pověsť tvou –

a nemáš-li jich – po všem veta,

ty v očích rozumného světa

jsi existencí ztracenou!

Ó, básníku, oč šťastnější je

ten baráčník, jenž volů dvé,

když zora zlaté blesky sije,

na chudé pole žene své,

jenž nezná knih, leč kalendáře,

má ženu opálené tváře,

jež bosa, s děckem u prsou,

jej čeká, až se z pole vrátí,

na prahu chatky, kterou zlatí

ruměnný západ září svou...