Sláva.

Je večer pozdní; chmura chmuru stíhá,

šum hbitých vln se s hlukem davů pojí,

jich Vltavy kol živá hráz se míhá,

a světel bludných kmit se v temnu rojí.

Teď bleskem k nebi letí ohně střela,

výš spěje, výš, s ní tisíc hrdel jásá,

jali roztrhnout by chtěla mračna stmělá,

tak rudým svitem hlučným břehům hlásá.

A k výšinám kdy vzlétla zachmuřeným,

tu v zářné proudy, v jisker déšť se tříští,

ten zvolna sprchá k vlnám rozčeřeným

a hasne – hasne – čeká záře příští.

Zas v nocí klínu nová střela vzňata.

Juž mraků dospěla a hvězdy krásou

tam utkvěla, jak s nebes samých vzata,

a temnu jak by chtěla býti spásou.

A rakety dál srší nové, nové,

jim bouřný jásot k nebi průvod skytá...

Však hasnou všecky, jako mlknou rtové...

a noci tvář i shaslé hvězdy vítá.

To jako slávy vznik a vzlet a mření!

Ta k závratné tě výši bleskem nese,

jí opojen dlíš chvíli v blaha snění –

a ve hloub tě pak zapomnění střese.

Tam jásot, lesk a záři temno skrylo –

a slávu lidskou shltí – časů dílo.