Sláva.

Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů,

ó slávo, hrobní květe,

vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu,

jenž do krve až zhněte

vše čela těch, jimž tady v těžké práci

vždy srdce dokrvácí.

Ó kterak často v mladosti své trudné

jsem ve snách tebe vítal

a kolem skrání na té cestě bludné

tvé květy hravě splítal

a často pak i bílé dívčí dlaně

tvé růže kladly na ně.

Ó kde ten čas, kdy blouznivého hocha

jsi byla vzácným darem,

kdy ještě všecko mladé srdce kochá,

kdy celý svět je jarem,

kdy ještě vše tě novým kouzlem chvátí

a vstříc se usmívá ti! –

A zašlo vše, ty první věnce zvadly

a mnoho, mnoho s nimi,

a dítě to pak v úzkou rakev kladli

a těžký oddech zimy

vál přes ten hrob a těžký soumrak vzrůstal

a v duši mé už zůstal.

A ten hoch šel, cos bylo v jeho hrudi,

co dál jej štvalo světem,

co věčně dál a bez úlevy pudí

v tom pustém žití kletém,

kde v skalách dnes a zítra v poušti prázné

mdlá noha těžce vázne.

Ó cesta dlouhá, těžká muka hrozná!

Ó žití drsné jarmo,

kdy utýrán a šílen člověk pozná,

že vše je darmo, darmo,

že na té drsné, zoufanlivé pouti

zde všichni lásku lhou ti.

A žhavý písek zasýpá tvé stopy

a člověk hyne, hyne,

a přece k smrti umdlený se vzchopí

a bloudí v kraje jiné

a hledá to, co v trudném žití celém

mu hřálo mladým čelem.

Tak po zašlém a po ztraceném mládí

se probouzí a dívá,

leč bludičkou jej cosi dále svádí,

když kol se připozdívá

a na pustá a holá, prázdná lada

mrákotný večer padá.

A zatím touha šílená jej tráví

a mozek ssaje z lebky

a zatím stokrát zmírá žízní slávy

a tuší pocel hebký –

ó ukrutná, tam stokrát hyne pro tě

a zmírá o samotě.

A stále vidí božské tvoje tahy

a cos jej k tobě žene,

by tiše tobě složil ve klín drahý

své čelo unavené,

a vidí, jak tvůj stín se k němu sklání

za všecko odříkání.

A roky útrap, bolesti a muky

a všecko zlo, jež prožil,

by dal tak rád za stisknutí tvé ruky

a za klín, kam by složil

tu hlavu svou a choré čelo bědné

v té sladké chvíli jedné.

Leč pak, když pozná, že s ním fantom hrá si,

a vidí život celý

a drsné stáří dotěrně se hlásí

a on tak osamělý,

vykřikne hrůzou a tou duší chvěje

mráz pusté beznaděje –:

Ó pak v té poušti, teskných stínů plné,

se pozdě, pozdě vzbouzí

a darmo v muce zoufanlivé klne

a dál se jíti vzpouzí

a darmo, darmo po štěstí a spáse

pol šílený tu ptá se.

A zatím k smrti umdlen zvolna usne

a v spánek hlavu klade

a kolem v ticho ztrnulé a dusné

se divný šelest krade – –

a na té širé neobsáhlé stepi

je večer velkolepý.

A pak jen výkřik, kde se člověk budí

a kde jej v duši mrazí:

zmij jedovatá na tom čele studí

a po skráních se plazí.

A kolem mrtvě zsinalého čela

ta zmije zasyčela.

A člověk myslí, v mladosti své trudné

jak slávo tebe vítal

a kolem skrání na té cestě bludné

tvé květy hravě splítal – –

a v umírání teď v ta lada holá

mdlým hlasem darmo volá:

Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů,

ó slávo, hrobní květe,

vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu,

jenž do krve až zhněte

vše čela těch, jimž tady v těžké práci

vždy srdce dokrvácí.