SLÁVA

Ať říkáš: Naposled! – den co den trpkým rtem,

Otvíráš zraněnou hruď zase v písních nových

A nahou duši svou na pospas dáváš všem...

Básníku! tmavý stín jde z hájů vavřínových.

Ponížen, potřísněn, za noci, sám a něm,

Stud cítíš ze všeho, když prchlo kouzlo sněné,

Kdy tvoje city jsou jak v chrámě znectěném

Z obrazů zázračných kameny vyloupené.

Jen jedno zbývá ti, když hořkost nitro změní:

Zoufalá prázdnota a trýzeň osamění.

To je ti údělem za vše, co dal jsi již.

V dlaň sevři peníz ten, jímž svět tvé dílo cení...

Snad bude obolem, jímž převoz zaplatíš

Charonu v podsvětí do říše Zapomnění.